Britský film Nowhere Boy jsme v našich kinech neměli tu čest vidět, takže (zatím?) musíme vzít zavděk jen soundtrackem. A protože snímek pojednává o dospívání Johna Lennona, obsahuje album převážně rokenroly. Lákadlem jsou méně známé verze některých písní a skladby natočené nově pro film.

Vydavatel: Sony Music

Režisérka Sam Taylor-Wood se ve svém filmu Nowhere Boy (měl mimo jiné čtyři nominace na ceny BAFTA) zaměřil na jinošství Johna Lennona. Ve snímku, v němž jako Broukova teta Mimi účinkuje Kristin Scott Thomasová, zní tím pádem hudba z padesátých let minulého století. Soundtrack obsahuje jak původní nahrávky, tak skladby nahrané pro film skupinou The Nowhere Boys. Album potěší zejména milovníky klasického rock and rollu. Tedy žánru, kterého paradoxně The Beatles byli hrobaři, jak kdysi prohlásil Pavel Bobek. Výbornou věcí pro člověka, který Nowhere Boy neviděl, je v bookletu komentář režiséra a scenáristy (Matt Greenhalgh) ke každé položce. Pánové nám sdělí, proč do filmu vybrali právě tyto nahrávky a jakou roli v něm hrají. Pokud aspoň zběžně z literatury znáte souvislosti Lennonova dospívání, komplikovaný vztah k matce či okolnosti vzniku The Quarrymen a osudového setkání Johna s Paulem, mělo by vám složení písní a jejich pořadí dávat smysl - z časového kontextu 1950’s alba vyčnívá závěrečná Mother, jediná zpívaná samotným Lennonem. Soundtrack filmu o mladíkovi Johnovi by se neobešel bez Jerryho Lee Lewise, Geneho Vincenta nebo Elvise. Samozřejmě nechybějí. Tato povinná jména jsou na albu doplněna chuťovkami v podobě méně známých verzí skladeb Hound Dog (zde v podání Big Mama Thornton) nebo později mnohokrát předělané I Put A Spell On You (tady v nejranější podobě Screamin´ Jay Hawkinse). Pro dokreslení atmosféry první poloviny padesátých let tu máme Mr Sandman, skladbu, která vám jistě vykouzlí úsměv na tváři a kterou nedávno povedeně nazpívaly Puppini Sisters. Samostatnou kapitolou jsou nové nahrávky starých písní pod hlavičkou Nowhere Boys - Aaron Johnson, představitel Johna, se zkrátka musel naučit zpívat! I když záznamy vznikly v roce 2009, vůbec nenarušují celistvost desky, protože znějí jako z padesátých let. A hlavně: tím nejlepším způsobem lákají ke zhlédnutí filmu, který, jak praví přelepka na krabičce, je podle GQ "nejlepším hudebním filmem dekády".