Byly vánoční spratky a Randolph byl sám.Kdepak byli všichni jeho dobří kámošové. Beďa, Dáva, Niky, Alice, Bivoj, Frýba, Vilma, Nigo, Alfred, Cézar, Stáňa, Frenk, Tom, Harry, Chrudoš, Harold? Kdepak dnes asi sou? Randolf se sputně pokýval na svoji jedinou váleční polednici od taťky, který tam nebydlel.
"Nechrápu, že jsem tak popuštěný právě v den, kdy by člověk štěkal alespoň pár kámošů?" myslel si Reverendolf. V každém skřípadě pokračoval ve ztopení stropečku a ve vánočních příkravách. Z ničeho hic se o zvalo veselé zalepání na dveře. Kdo ale kdo to asi ťuká na moje dveře? Opepřel a tam stál tam kdo? nikdo jiný než jeho kámošové. Beďa, Dáva, Niky, Alice, Bivoj, Frýba, Vilma, Nigo, Alfred, Cézar, Stáňa, Frenk, Tom, Harry, Chrudoš, Harolb, že?
Pojďte dál staří kámošové parťáci a druzi. Řandolf je výkal se šťastným výmazem ve tváři. Vešli dovnitř za veslého vtipkání a břvali:"Veseré svrátky R. Andolfe." a jiné srdečné, a pak se na něj všichni skančili a bušili ho prudkými ranami volajíce: "Celer ty roky, co známe, sme tě neměli rádi. Nikdy si ve skutečnosti neblil jedním z nás, ty pako." Víte, oni ho zabili, ale aspoň neumřel sám, že? Tak strastné a věšelé Randolfe, starý kámo, parťáku.
Nespokojený Frank
Frank se podíval na stůl, téměř se neodvažuje na stůl podívat.
"Nesnáším ten stůl," řekl "Mám v domě zatracenej starey stůl." Poté se podíval na hodiny:"K čertu s těma hodinama v mým domě,"řekl Frank, neboť to byl jeho dům, že. Po chvilce jeho zrak spočinul na křesle samotné jeho matky. "To křeslo se mi ani trochu nelíbí," ukastal. "Jen se podívejte na ten kraberec celý hnusný a šupinavý. Jak mám zvláládnout všechno to hárámpádím nepařátek. Neisem nic než otrok, ke kerému všickni vzhlížejí s páprdáním a lidi se chechtají a brumkají mě před zraky celýho svěda. Co jen mi zpívá, než táhnout to dál? Jak? Cokap nemám svůj vlastní živůtek, abych dělal jen co musím pořád ulízat a párat se vo ten moje zatracenej starey dům?" Frank šel za svojí starou njemou matkou, kerám s ním sále ještě žala. "Čemu se chechtáš, ty stará njemá křusko?"
Copa nemám dost sravostí i bez tvýho kravání v kútě?" S těmito slovy se Frank potavil a kopl ji rovnou do hlavy. "To máš za to chechtání, ty zavracená stanná šildo." "Tu křusku nesnáším," řekli si s křivícím úsměvem pro sebe.
"Já tuhle blbou kůlnu prodám a i rochněž taki tebe mami."
A tak to všechno prodal a odjel ze země a usadil se v jiné zemi, kde se mu nelíbilo ani zpoloviny tak jako ve staré dobré anglické domovině s jeho stařičkou rozkušnou stařičkou roztomilou matkou, o kteráže přišel(Frank) z důvodů špatné sklizně. Což jedom ukáže, co všechno se může sát.
Snězkůrka a několik trapaslíků
Kdysi, jednou nejednou - řekněme ořed nějakými tři sta lety, když jinak nedáte - žilo v kradmém lese v daleké zemi Dizney několik trapaslíků či kreténů. Jmenovali se Slizoun, Bručoun, Šplhoun, Pes, šklebil, Alice?, Derick - a Kňoura. Všichni pracovali jako dolníci v diamantovém hore, který byl vesmírně výsostný. Každý den si cestou domů ze šlichty zpívali písničku - úplně jako obyčejní dělníci -, která zněla nějak takhle: "Hej hou, hej hou, do práce hoši jdou!", což byla pěkná blbost, protože šli domů.(Možná je tam čekaly nějaké menší domácí pracovní povinnosti.)
Jednoho dne se nicvíce vrátili domů, a koho? - kohopak že tam nenašili? - jako Snězkůrku, jak chrní v Bručounově posteli. Tomu to zřejmě nevnadilo. "Někdo sežral mojí kašičku!" řve Kňoura, který má na sobě světle moudrý svetřík. Mezitím v povětrně nedalekém zámku civí ženská do zpětného zrcátka a huláká:" Pověz ty mi zrcadýlko, kdo má nejkrásnější nátělník?" což se ke všemu nerýmuje ani nekašluje. "Bardotka!" odpoví zrdcadlo. "Krize Pane", zakokotá ta ženština, která je zřejmě královna, čarodějnice nebo žalud.
"Otče, že zase mluví s tím zvracadlem?" řekne pan Cradock ml. "Právě jsem ji viděl, jak zase kecá s tím zvracadlem." Otec Cradock pomalu vzhlédne od knihy, kterou se právě prožírá, a vysvětí, že je to jen takové podobí, jímž prochází. "Mně se to teda ani šprochu nelíbí," trhá na svém pan Cradock ml. Ocet Cradock pomalu vzhlédne od knihy, kterou právě pojídá, a vysvětlí, že ho nikdo nenudí k tomu, aby se mu to líbalo, načeš rychle podpálí svého slona. "Už mám toho slona až po krk," zavrčí, "už mám dost toho, jak tu všude žere jako slon."
Náhle se doma u trapaslíků stala Snězkůrka jejich oddanou oblíbankyní, k čemuž jí dopomohla její neúnavná ruka, s níž zametala jejich drobný trust. "Snězkůro, Snězkůro, Snězkůrenko milá!" řičeli jeden přes třetího, "to z tebe prochází chasa ušlechtilá." "A já vás tahy maluju!" radovala se Snězkůrka, "maluju vás všechny, vy moji malí trapaslíci." Bez výstrahy zaslehnou pobroušený hlas , jak vře a řveští, že jeho mařitelka prodává jabka. "Nový jabka za starý," tvrdne ten nadprahový halas. "Okuzte tyhle chutný nový jabka, propánakrále!" Bručoun se rychle osočí a nahlas zavře - "Proč?" a všichni na něj utřou zraky.
O několik daní pozdněji stejný hlas opět huláká, že prodává jablka, tentodrát ale mnohohem razantněji:" Tydle jabka sou definitivně na prodej." Snězkůrka, která je vzrušeností zvědavě celá bez sebe, vystrčí hlávku z okenice. Jedno jablko si nicvíce koupila - čímž samozjevně nepomohla odstranit schodek v zahraničním kšeftu. Jenže netužila, že jabko je otrávněný smrtelnou dodávkou arzénu lipénu. Podavačka(což nebyl nikdo jiný než zlá královna v přešňoření) odkdákala do svého zámku v kotcích a mohyla se přitom smíchy potrkat.
Nicvíce pohledný princ, což byl ve skučetnosti pan Cradock ml., zlou královnu našel, rychle ji slup a rozblil zvracadlo. Potom odjel k několika trapaslíkům, nastehoval se k nom do baráku a začal s nima žít. Kvůli zdraví se omítl se Snězkůrkou oželit, protože byla otrávená a tak dále, ale jinak si poměrně rozuměli, což se Slizounovi, Bručounovi, Šplhounovi, Psovi, Šklebilovi, Alici?, Derickovi - a Kňourovi moc nelíbalo. Trapaslíci se semkli a omítli si koupit nové zvracadlo, ale vždycky pěli veselou písničku. Všichni spolu žili šťastně, dokud neodumřeli - což někteří z nich udělali docela přirozeně.
